sobota 29. prosince 2018

Resumé 2018


S každým rokem (a obzvláště díky blogu) mám pocit, že ten letošní byl kratší než předcházející. Jako když si sednete na motorku jako spolujezdec a necháte se unášet rychlostí 200 km/hod. Rychlá jízda ve vás vyvolá sice silnější zážitek (husí kůži, bušící srdce při brždění do zatáčky a taky při zjištění, že proti vám vyjel kamion), ale ochudí o prožitek z krajiny. Cesta uteče rychleji, ale bude pořád stejně dlouhá na vzdálenost jako kdybyste po ní šli pěšky. Neuvidíte ale ty malé drobnosti, které obohacují naši cestu-náš život, jen ty velké a rychlé.

Má tedy smysl psát každý rok resumé? Myslím si, že ano. Každý rok je něčím odlišný. Psaný v jiném tónu i za jiných okolností. Stojí pak za to po několika letech zavzpomínat. Zamyslet se nad tím, co se nám asi v té době mohlo honit hlavou. A tak se třeba s odstupem pousmát nad tím, co nám tehdy přišlo jako "jen" slepá ulička, protože to pro nás po letech bude znamenat skvělou zkušenost. Díky níž jsme se dostali tam, kde jsme dnes. Nebo nemám prostě jen něco došlo. 


Zhruba před měsícem jsem začala připravovat jeden příběh na blog. Příběh inspirovaný skutečností. Příběh jak z filmu nebo knížky, protože došlo k několika zázrakům najednou. Přesto se všechno stalo. A snad (protože není ještě konec) vše dobře dopadne (dopadlo). Napadá mě proto myšlenka, zda ještě věříme na zázraky i v dospělosti. Na věci, které nedokážeme popsat, ani vědecky zdůvodnit, ale přesto se v našem životě staly, dějí a s velkou pravděpodobností dít budou. Neztrácíme se nakonec ve všech moderních technologiích a nezapomínáme na to, kdo skutečně jsme? A kam se ztrácejí ty děti, kterými jsme byli?

V tom bude zřejmě taky krása života. Při hledání odpovědi na jednu otázku, se nám vyrojí x dalších a pak další a další. Třeba při komunikaci s jinými lidmi. Proč pro mě nemá pochopení? Proč mu to nepřijde důležité? Apod. Nebude to také tím, že máme každý pohled na svět trošku jiný? Jiné zkušenosti? Jiný způsob uvažování? Nebo také jiný žebříček priorit? Takže to, co můžeme považovat za políček do tváře od jiného, je vlastně naší domněnkou a často také nepochopením situace. Jsou lidé (a nepotkala jsem jich málo), kteří mají představu, že v jednom kuse s někým nebo něčím bojují. Ačkoliv bojují celý život přitom sami se sebou. 

Co říct tedy závěrem? Letošní rok byl pro mne inspirací pro roky následující, ale i období objevování nových věcí nebo také vracením se na "stará" místa. Rokem zázraků. I hledání sebe sama. Nebo jsem taky po letech přečetla knížku až do konce :-). A jaký byl váš rok 2018? 


Brzy na viděnou v příštím článku.
B.

Za fotky děkuji Michalovi.

neděle 23. prosince 2018

Vánoce bez dárků (?)


Stres. Nervózní tlačící se lidé mezi sebou. Au! Někdo přejel někomu nohu košíkem. Cizí loket v žebrech. To je snad větší tlačenice než ráno v metru, když se člověk snaží prokličkovat k eskalátorům a hlavně ven z metra. Ne Black Friday, ani slevy až 70% v oblíbeném obchodě. Nakupování dárků. Období adventu a blížící se Štědrý den. Vánoce jsou obdobím míru, lásky, rodiny... počkat  tak, proč jsou všichni tak nervózní? Kam tedy všichni spěchají? Nebo proč jsou tak nepříjemní? A proč to všechno?

Už máš všechny dárky? Kolik druhů cukroví jsi letos pekla? Budeš dělat domácí likéry? Počkat, začínám mi pocit, že Vánoce a to období před Štědrým dnem je něco jako nová-moderní sportovní disciplína. Kdo bude mít "dokonalejší" Vánoce, vyhrává. Do toho všude vyskakující reklamy spokojené rodiny, v perfektně uklizeném domě, s překrásnou výzdobou, navaříno, dárky zabalené podle posledních trendů, všichni se usmívají a jsou krásně oblečení. A možná právě toto je náš pomyslný cíl, kterého chceme dosáhnout. Přestože všichni minimálně tušíme, že za přípravou celé reklamy je velké množství lidí z produkce, ale...



A tak se jsem tento týden přemýšlela nad tím, proč se tolik lidí kolem mne stresuje tím, že se blíží Vánoce, když jde o jedny z nejkrásnějších svátků vůbec. Vzpomněla jsem si přitom na své dětství, kdy jsem si povídala o vánočních dárcích s babičkou. "Babi, co plánuješ dát za dárek tetě (pozn. svojí sestře)?" Zeptala jsem se jí během naší procházky po městě. "Nic. My si dárky nedáváme." Odpověděla mi tehdy s klidem, jako kdybych se jí zeptala na počasí. Nechápala jsem to. Nedokázala jsem si v deseti letech představit Vánoce bez dárků. A co si tedy dávají? Nic. Jen si popřejí krásné svátky a vše dobré do nového roku. 


Vánoce bez dárků? Jako malá jsem se tehdy zhrozila jen z představy, že si večer nebudeme dávat dárky. Kdo by neměl rád rozbalování dárků? A teď bych asi měla problém si jen představit, co budeme dělat po štědrovečerní večeři, kdybychom si nedávali dárky. Ale... když vidím tu nervozitu kolem, tak si říkám, že pro zdraví všech by to stálo za zvážení. Nemyslíte? Jak zvládáte předvánoční stres vy? Dokázali byste si představit Vánoce bez dárků?





Krásné svátky a brzy na viděnou v příštím článku
B.

Za fotky děkuji Michalovi.